Zamyšlení 4. neděle velikonoční

4. NEDĚLE  VELIKONOČNÍ – UZDRAVENÍ OCHRNUTÉHO

 

Potom byly židovské svátky a Ježíš se vydal do Jeruzaléma. V Jeruzalémě je u Ovčí brány rybník, hebrejsky zvaný Bethesda, a u něho pět sloupořadí. V nich lehávalo množství nemocných, slepých, chromých a ochrnutých. Neboť anděl Páně čas od času sestupoval do rybníka a vířil vodu; kdo první po tom zvíření vstoupil do vody, býval uzdraven, ať trpěl kteroukoli nemocí. Byl tam i jeden člověk, nemocný již třicet osm let. Když Ježíš spatřil, jak tam leží, a poznal, že je už dlouho nemocen, řekl mu: „Chceš být zdráv?“ Nemocný mu odpověděl: „Pane, nemám nikoho, kdo by mě donesl do rybníka, jakmile se voda rozvíří. Než se tam sám dostanu, jiný mě předejde.“ Ježíš mu řekl: „Vstaň, vezmi své lože a choď!“ A hned byl ten člověk uzdraven; vzal své lože a chodil. Toho dne však byla sobota. Židé řekli tomu uzdravenému: „Je sobota, a proto nesmíš nosit lože.“ Odpověděl jim: „Ten, který mě uzdravil, mi řekl: Vezmi své lože a choď!“ Zeptali se ho: „Kdo je ten člověk, který ti řekl: Vezmi je a choď?“ Ale uzdravený nevěděl, kdo to je, neboť Ježíš se mu ztratil v zástupu, který tam byl. Později vyhledal Ježíš toho člověka v chrámě a řekl mu: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ Ten člověk šel a oznámil Židům, že je to Ježíš, kdo ho uzdravil.

Jan 5, 1-15

Bethesda znamená hebrejsky doslova „Dům plný milosti“. Zřejmě rybník ležel na vodním zřídle, jehož pramen nepravidelně pulsoval. Tím se voda začala vířit a první nemocný býval ve vodě uzdravený. Když si scénu představíme, muselo to být až děsivé, jak se nemocní derou jeden přes druhého do vody. Chromé se tam snažili donést příbuzní. Když se Ježíš ptá ochrnulého, zda chce být zdráv, myslí si ten člověk, že snad Ježíš je ochoten s nějakými svými přáteli jej odnést do vody. To samo o sobě by bylo něco neslýchaného. Každý měl zájem se dostat do vody první, anebo svého blízkého do vody ponořit jako prvního. Kolem rybníka se zdraví lidé neprocházeli jen tak.                                 Důležitou roli v tomto příběhu sehrála také víra v prvenství. V našich podmínkách dnes prvenství již neznamená prakticky nic. V době SZ prvenství bylo něco jedinečného. Honosilo se celou řadou nezpochybnitelných výsad, které nebylo možné získat jinak, než právě prvenstvím (prvorozenstvím). Byly ale situace, kdy prvenství bylo možné získat vlastním úsilím, zvláštním obdarováním či přímluvou. Tak tomu bylo třeba u apoštolů, kdy Jakub a Jan žádají Ježíše o první místa v Ježíšově slávě (Mk 10,37; podle Mt 20, 21 o to žádá jejich matka). Ježíš ale celé pořadí obrací. V jeho království je největší ten, kdo je nejmenší, tedy služebníkem všech (Mk 10, 42-44).                                Ochrnulý tedy chová naději, že Ježíš nějak zařídí jeho prvenství ve vodě. Avšak děje se něco úplně jiného. Dostane příkaz vstát, chodit a nosit své lože, symbol své bídy. Ten člověk musel být překvapený a možná v jakémsi opojení z toho, co se stalo. V jednom okamžiku nemocný, doslova bezmocný a v dalším okamžiku zdráv a plný síly. Uzdravení ponořením do vody by bylo jistě úžasné a z Boží moci. Uzdravení pouhým slovem spojeným s příkazem nosit své lůžko? Uzdravený nemá vysvětlení. Chápe však, že Ježíš má neuvěřitelnou moc, s jakou se ještě nesetkal. Má z ní respekt a nosí své lože sem a tam navzdory sobotě, neboť mu to Lékař přikázal. Když se setká s Ježíšem v chrámě, dostane se mu varování: „Nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího“! Co by to tak mohlo být? Nehybnost byla považována za nejhorší onemocnění.                                                                    Tady opusťme evangelní příběh a podívejme se na sebe, na svůj život. Nemoc – hřích – nás ochromuje. Ve hříchu jsme nehybní ve smyslu možného přijetí boží milosti. Teprve ve chvíli vyznání a lítosti, v okamžiku našeho rozhodnutí rozejít se s tím, co nás ke hříchu přivedlo, nás Ježíšovo slovo spásy pozvedá a dává nám v milosti znovu účast na Jeho vzkříšení a slávě. A Ježíš nám (mně) říká: „Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího“! Tedy věčná smrt.                                Ještě máme příležitost se změnit. Ještě máme příležitost nechat se uzdravit. Nemáme však čas v tom smyslu, že jej nevlastníme. A proto je varování od Ježíše tak naléhavé. Dnes ještě můžeme. Zítra však už může být pozdě.

                                                               o. Jiří Maria Kvapil