Zamyšlení na neděli myronosiček

3. NEDĚLE  VELIKONOČNÍ – MYRONOSIČEK

Zdravím Vás všechny a posílám evangelium z dnešní neděle a k tomu myšlenku. Myslím si, že se blýská na lepší časy, ale ještě musíme trpělivě čekat na povolení bohoslužeb s účastí nejméně 30 lidí. Sledujte, prosím, aktuální zprávy a následující neděli po vydání takového povolení bychom sloužili sv. liturgii.Požehnanou neděli.

Přišel Josef z Arimatie, vážený člen rady, který také očekával království Boží, dodal si odvahy, vešel k Pilátovi a požádal o Ježíšovo tělo. Pilát se podivil, že Ježíš už zemřel; zavolal si setníka a zeptal se ho, je-li už dlouho mrtev. A když mu to setník potvrdil, daroval mrtvé tělo Josefovi. Ten koupil plátno, sňal Ježíše z kříže, zavinul ho do plátna a položil do hrobu, který byl vytesán ve skále, a ke vchodu do hrobu přivalil kámen. Marie z Magdaly a Marie, matka Josefova, se dívaly, kam byl uložen. Když uplynula sobota, Marie z Magdaly, Marie, matka Jakubova, a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou: „Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?“ Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: „Neděste se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle, místo, kam ho položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: ‚Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl.‘“ Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, neboť se bály. 

Na východě se velmi zdůrazňuje role tří žen nazývaných Myronosičky. Je k tomu několik důvodů. Především u těchto žen se projevila nesmírná touha posloužit Ježíši důstojným uložením jeho mrtvého těla. V pátek v podvečer se vše nestihlo vykonat tak, jak to zvyk vyžadoval. Ježíše uložili do hrobu narychlo, po západu slunce začínala sobota, navíc čas velkých svátků. Už samotná skutečnost, že ti, kteří se dotýkali mrtvého, byli kulticky nečistí a nesměli slavit. Ostatně, kdo by chtěl slavit, když blízký (syn, přítel) právě zemřel tak krutou smrtí. A tak ženy první den po sobotě sotva se rozední, spěchají dokončit, co nestihly.Cestou přemítají, jak odvalit kámen. Hroby vytesané ve skále (měkký vápenec) se uzavíraly velikým kulatým kamenem. Jakési kolo od vozu o průměru asi 1,5 m. Byl dobře opracovaný a vsazený do žlábku před vchodem do hrobu. Žlábek byl mírně prohnutý, a tak kámen byl založen jiným kusem kamene, aby vchod byl volný. Když pohřeb skončil, tento kus kamene se odstranil a kulatý kámen vlastní vahou se skutálel tak, že vchod zakryl. K opětovnému otevření hrobu bylo třeba tří mužů. Dva se opřeli do kamene a vykulili ho žlábkem nahoru. Třetí ho pak založil kusem kamene. Kdo nám odvalí kámen? Na tento úkon ženy jednoznačně neměly sílu. Kdo? Otázka zůstává otevřená a situace je vlastně neřešitelná. Přesto ženy jdou za svým cílem. Je to přímo pošetilé, ale ony jdou a v hloubi svých duší doufají, že tento problém se nějak vyřeší.Chtějí se něžně a s láskou dotýkat mrtvého Ježíšova těla a mazat ho vonnými mastmi. Jako by až teď se mohla projevit soucitná láska člověka, když nejprve neuvěřitelná lidská krutost Ježíše zabila. Veškerá špína a bahno lidské zloby Ježíše pošpinily až k smrti. Teď ho lidská láska chce obmýt. Nejprve krutost, pak láska a něha. To všechno je člověk. Takoví jsme my lidé. Takový(á) jsem já. Přiznejme si to. Chtěli jsme poznat zlo (Gn 3,5) a poznali jsme. Ale neumíme ho rozpoznat, včas neumíme se mu vyhnout, a dokonce mnohdy zlo všelijak omlouváme. „Je lépe, aby jeden člověk zemřel za lid.“ (Jan 18,14)Myronosičky jsou za svou víru a touhu posloužit Ježíši odměněny. První se dovídají neuvěřitelnou zprávu, že Ježíš žije. „Byl vzkříšen, není zde. Zde je místo kam ho položili.“ Úžas a hrůza naplnily jejich srdce. Problém kamene je vyřešen, touha a něha v srdci jsou vystřídány nechápavostí, co se to děje, aby se postupně vše změnilo ve vítězný jásot nad smrtí a zlem vůbec. Přijďte, ženy, které jste Krista viděly, a řekněte Sionu: Přinášíme radostnou zvěst o Kristově vzkříšení! Ozdob se, plesej a raduj se, Jeruzaléme! Vždyť jsi viděl Krista Krále jako ženicha vystoupit z hrobu!, zpívá se v jednom velikonočním hymnu.Tato radost a jásot má být naší radostí i jásotem. Vždyť nemůže být na světě nic nádhernějšího než živý, zmrtvýchvstalý Ježíš Kristus. I my dnes putujeme ke hrobu a nalézáme ho prázdný. I my máme říci Sionu – Církvi a celému světu: „Kristus žije!“ Nedejme se odradit těžkostmi a překážkami. Nejen těmi vnějšími, ale především těmi, které máme v sobě. I my potřebujeme odvalit kámen ze svého srdce a evidentně na to nemáme sílu. Kdo jej odvalí? Toužíme-li opravdu po setkání s Kristem, ačkoli je i v nás (ve mně) zlo, budeme mile překvapeni. Kámen bude odvalen nikoli naším úsilím, protože i kdybychom se s ním dřeli jako Sysifos, vždy by nás znovu zavalil. Ale Bůh má pro nás skrze Krista nabídku spásy. Kámen odvalí a živý Ježíš nám půjde naproti, aby nás pozdravil, přijal za své a naplnil nás radostí.

o. Jiří Maria Kvapil